Zbyl mi jen život…
Zbyl mi jen život…
Zbyl mi jen život…
Zbyl mi jen život…
Zbyl mi jen život…
Zbyl mi jen život…
Zbyl mi jen život, běžel jsem krajinou
Kde lidi stále zabíjej pro lásku nevinnou
Běžel jsem roklinou, otevřenou jako žena, čekajíc dotek milence
Ve stodole, plni syna
Neznali svoje mena, tela se stala potokem
Pochopis smysl svobody az budes chvili otrokem
Pod nohama ruda zem, uhanim k lesu, nejsem psem
Vitr dava sanci, smest ty noci, prázdných gest
Utikam potokem, utikam přes hory, utikam pryc
Tam kde nejsou lidi a není ani kyc
Ale jak byt člověkem, sam bez člověka
Jak mame zustat cisti ve zdech spinavyho světa
Pověz co mam delat, láska jak marioneta
Budu na ni cekat, i když muzu zůstat
A přitom před sebou pohledem nikdy neutýct
A přitom před sebou pohledem nikdy neutýct
Zbyl mi jen život..
Pouštim láhev s dopisem, pouštím ji po vodě
Věřim, že se vyhne hloupý náhodě
Snad dorazí, snad se naplní
poselství dítěte, co v náš úděl nikdy nepřestalo doufat
vystavíme zdi, abychom je potom mohli zase zbourat
ano to je přece jenom pouhá lidská touha, najít jistoty
Zbyl mi jen život, běžel jsem krajinou
Běžel jsem pod útesy setkat s hladinou
Černý horizonty smutků, jestřábí křídla
Nesou se v mlze starých rybářů na kraji mola
Paty se odrážej a znovu padaj zpět
Na ostrý kameny všech hříchu a těl květ
Chceš je nevidět, schovat se za absurdno
Za nocturno cizí krve, co se mění v Bordeaux
Podzim je úplný, vlny se zlomily
O osud člověka, v nepokoře síly
Vášeň je odvěká, z krve do hedvábí
Běžel jsem přes trny, pod kopyty dní
Jako proroci, šípem do srny emocí
Jako člověk, co dokáže zůstat
Nebýt neviný v zrcadle nebytí
a přitom před sebou pohledem nikdy neutýct..
a přitom před sebou pohledem nikdy neutýct..
Pouštim láhev s dopisem, pouštim ji po vodě
Věřím, že se vyhne hloupý náhodě
Snad dorazí, snad se naplní
poselství dítěte, co v náš úděl nikdy nepřestalo doufat
vystavíme zdi, abychom je potom mohli zase zbourat
ano to je přece jenom pouhá lidská touha, najít jistoty..
so lets start
